www.cpssu.org
Dnešní datum: 19. 08. 2017   Czech-Slovak Political Science Students' Union  
kulatý roh  Hlavní menukulatý roh
Hlavní stránka

Analýzy a komentáře

Osobnosti
Politické ideologie
Volby a strany
Volby v ČR a SR

Archiv článků

E-knihovna
Linky
Satira


kulatý roh  CPSSUkulatý roh
AKTUALITY
Co je CPSSU?
Kdo je kdo v CPSSU
Kontakty

Archiv akcí
Soustředění CPSSU
CPSSU v médiích

Partneři CPSSU
Dokumenty CPSSU
Akademické spolky
Historie CPSSU

Komentáře

* Stav demokracie v Turecku

Vydáno dne 28. 05. 2007 (15106 přečtení)

V říjnu roku 2005 se rozhodla Evropská unie zahájit přístupové rozhovory s Tureckem. Představa tureckého členství má své vášnivé příznivce i odpůrce.

Úvod

V říjnu minulého roku se rozhodla Evropská unie zahájit přístupové rozhovory s Tureckem. Představa tureckého členství má své vášnivé příznivce i odpůrce. Příznivci argumentují tím, že vyhlídka členství bude mít positivní vliv na politické a ekonomické reformy v Turecku a naopak odmítnutí Turecka povede k nárůstu islamismu v zemi a proměně zahraniční politiky Turecka, které by si mohlo hledat nové spojence mezi islamistickými státy. Tureckým přínosem do unie by mělo být zvýšení politického vlivu mezi muslimskými zeměmi a Turecko by se mohlo stát vzorem úspěšné transformace a modernisace muslimské země. Na tento argument odpůrci reagují tím, že sekulární Turecko je ostatními muslimskými státy bráno jako odpadlík a sotva se tak může stát vzorem. Další argumenty proti členství Turecka padají v kulturní, náboženské, ekonomické a demografické oblasti. Turecko je v těchto oblastech příliš odlišné od současných členů EU, takže úplná integrace by byla pro EU kritická.

Jedním ze zásadních kritérií pro vstup Turecka do EU je stav politického systému a demokracie. Tato práce by měla tento stav analysovat, popsat jeho historii i současný vývoj.

Hlavním rysem tureckého systému je vliv armády na politický život. Mustafa Kemal, vůdce turecké revoluce a první president Turecka, založil Tureckou republiku na ideologii, jejímž hlavním nositelem se stala armáda. Armáda si přisoudila roli strážce jednoty republiky a jejího charakteru. Hlavními silami, které podle ní rozvrací stát, je separatismus, islámský fundamentalismus a v minulosti byl komunismus. Snaha zajistit Turecku bezpečnost a jednotu vedla ke třem vojenským převratům v letech 1960, 1971 a 1980 a k velikému formálnímu i neformálnímu vlivu armády na politický život. Hlavním požadavkem EU je omezit moc armády. Legislativně se již vláda pokusila vliv armády omezit, neformální moc generálů však narušena nebyla.

První část této práce se zabývá historickým vývojem Turecké republiky. V druhé části rozebere politický systém Turecka, jejímž hlavním prvkem je postavení armády, které popisuje další část. Obsahem poslední části bude současný vývoj turecké demokracie.

Historický vývoj

Turecká republika vznikla 29.října 1923 jako výsledek války za nezávislost vedené jak proti spojeneckým okupačním silám, tak proti starému režimu Otomanské říše. Revoluční skupinu zformoval Mustafa Kemal, který se stal prvním presidentem nového státu a vládl mu až do své smrti 1938. Jeho snahou bylo od základu přeměnit starou říši v moderní stát západního typu. Provedl proto řadu zásadních politických a kulturních reforem. Kromě jiného zavedl modifikovanou verzi latinky, zakázal nosit tradiční fezy jako symbol feudalismu či zavedl rodinná jména a sám přijal jméno Atatürk (otec Turků). Zásadní reformou prošel vztah státu k náboženství. Islám přestal být státním náboženstvím a sekularismus se stal základním pilířem republiky.

Moderní turecký stát byl ustaven na principech nazvaných šest šípů. Byly jimi republikanismus, nacionalismus, statismus, populismus, sekularismus a revolucionismus či později spíše reformismus. Principy turecké státnosti byly roku 1937 začleněny do ústavy a jsou v ní zakotveny doposud.

První turecká ústava vznikla v roce 1924. Ústava zaváděla parlamentní systém vlády, kde legislativní i exekutivní moc držel parlament. Do roku 1945 fungovala v zemi pouze jediná kemalistická Republikánská lidová strana. Dvakrát se pokusil Mustafa Kemal zavést oposici. Nejprve měla Atatürkovi oponovat Progresivní republikánská strana z liberálních posic, ale poté co ji ovládli lidé, kteří byli považováni za fundamentalisty, byla zrušena. Druhý pokus zavést oposici byl také brzy ukončen, když se Liberální republikánská strana stala příliš silnou.

Pluralitní systém se uchytil až po roce 1945, kdy vznikla Národní strana rozvoje a rok na to Demokratická strana. Pod vedením Demokratické strany vznikla roku 1950 první koaliční vláda, která byla zprvu velmi úspěšná politicky i ekonomicky. Postupem času však ekonomický boom opadl a vláda začala omezovat své politické soupeře, své ohrožení cítila především státostrana Republikánská lidová strana. To vedlo roku 1960 k vojenskému puči, který od moci odstranil presidenta Bayara a premiéra Menderese, ten byl dokonce popraven. Vojenské junta ale nezůstala u moci dlouho a již v roce 1961 se moc navrátila civilní vládě. Po vojenském převratu vznikla nová ústava, která zaváděla dvoukomorový parlament a ústavní soud. Politický systém po prvním puči byl poznamenán velice nestabilními vládními koalicemi napravo vedenými Stranou pravé cesty Suleymana Demirela a nalevo Republikánskou lidovou stranou Bulenta Ecevita. Vojenský puč v roce 1971 donutil resignovat premiéra Demirela. Politická scéna po puči však byla ještě více nestabilní a v ulicích tureckých měst začaly propukat násilnosti mezi ultranacionalisty a komunisty. Situace zákonitě vedla k dalšímu puči v roce 1980.

Vojenský převrat v roce 1980 nastolil moc generála Kemala Evrena. Parlament byl rozpuštěn, ústava zrušena a odpůrci vojenské vlády pronásledováni. Roku 1982 vstoupila v platnost prezidentská ústava. Prezidentem se stal Evren. K volbám r. 1983 vojáci připustili jen 3 strany. První volby vyhrála vlastenecká strana Turgut Özala. Özal byl premiérem až do roku 1989, kdy se stal presidentem. V osmdesátých letech zažilo Turecko ekonomický boom spojený s významnými sociálními pohyby. Obyvatelstvo se začalo přesouvat do velkých měst a venkov výrazně zchudl. V devadesátých letech však zažilo Turecko těžkou ekonomickou krisi, která zvláště postihla nové přistěhovalce do měst. Právě z jejich řad se rekrutují voliči islamistických stran. V roce 1995 získala islamistická Strana prosperity vysoký podíl hlasů a v roce 1996 mohla vytvořit vládní koalici pod vedením svého předsedy Necmettina Erbakana. Již v roce 1997 byl Erbakan armádou přinucen odstoupit kvůli pronikání islámu do škol a o rok později ústavní soud zakázal Stranu prosperity za narušování sekulárního charakteru státu. Nástupnická strana ctnosti byla také shledána protiústavní roku 2001 a zakázána. Poslední volby vyhrála Strana spravedlnosti a rozvoje, umírněná islamistická strana, do které přešli členové ze Strany ctnosti. Tato strana deklaruje svou podporu sekulárnímu státu a snaží se o liberální reformy, které by Turecko dostaly blíže Evropské unii.

Politický systém Turecka

Podle ústavy ze 7. listopadu 1982 je Turecko sekulární, republikánská a parlamentní demokracie a sociální právní stát. Současná ústava vznikla jako výsledek vojenského převratu z roku 1980, ale již několikrát byla novelisována s ohledem na přibližování k EU. Preambule odkazuje na zakladatele státu Mustafu Kemala Atatürka a skrze jeho hodnoty určuje základní charakter státu.

Hlavou státu a výkonné moci je President. Současným presidentem je Ahmet Necdet Sezer. Je prvním presidentem, který nepřišel ani z armády ani z politiky. Turecko od roku 1989 zažívá dlouhou etapu nevojenských presidentů. Pouze čtyři presidenti nevzešli z armády a z toho tři vládnou od roku 1989. Presidenti jsou voleni národním shromážděním na sedm let bez možnosti znovuzvolení. President má roli ochránce ústavnosti. K tomu má k disposici suspensivní veto a možnost nechat přezkoumat návrhy zákonů ústavním soudem, jehož členy z části sám jmenuje. President je vrchním velitelem ozbrojených sil, jmenuje velitele armády, námořnictva, letectva a náčelníka generálního štábu, kterého navrhne vláda, zpravidla si ho však určí sama armáda. President předsedá Bezpečnostní radě státu.

Ministerská rada nese kolektivní odpovědnost národnímu shromáždění za výkon vlády. Premiéra vybírá president z členů národního shromáždění a na návrh designovaného premiéra předkládá president seznam členů vlády poslancům k hlasování o důvěře. President může seznam pozměnit. Aby byla zajištěna nestrannost při parlamentních volbách, jsou ministři vnitra, spravedlnosti a dopravy krátce před volbami nahrazeni nestraníky. Současným presidentem je Recep Tayip Erdogan, jehož konservativní islámská Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) získala většinu mandátů v národním shromáždění.

Legislativní moc patří jednokomorovému Velkému národnímu shromáždění. Poslanci jsou voleni poměrným volebním systémem s 10% uzavírací klausulí na pět let, ale poslední čtyři volby proběhly předčasně. Politická činnost je odepřena vojákům, státním úředníkům a lidem kterým ji zakázal soud. Po puči v roce 1980 byla politická činnost zakázána mnoha tehdejším politikům a současný premiér mohl začít vést vládu až po vypršení svého trestu. První rok vlády AKP byl proto premiérem Abdulah Gul.

Ve stranickém systému Turecka mají prostor pouze strany, které odpovídají principům kemalismu. Islamistické, separatistické a komunistické strany jsou zakazovány jako protiústavní. V roce 1998 tak byly zakázány islamistická Strana prosperity (RP), v roce 2001 její nástupnická Strana ctnosti (FP) a roku 2003 kurdská Lidová demokratická strana (HADEP). Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) se poučila z dosavadního vývoje a svůj program se snaží nestavět proti sekularismu. V posledních volbách překročily uzavírací klausuli pouze AKP a Republikánská lidová strana (CHP). AKP se 34% hlasů získala většinu mandátů a mohla sama vytvořit vládu.

Ústavní soud byl zřízen již ústavou z roku 1961. Jeho pravomocí je dohlížet na ústavnost zákonů, soudit presidenta a členy vlády a zakazovat strany. V zemi existují dva paralelní systémy soudů, civilní a vojenské. Systém vojenských soudů vykonává svou jurisdikci nad vojáky, na území pod stanným právem a nad občany obviněnými z terorismu nebo zločinů proti státu.

Další oficiální institucí, pomocí níž armáda uplatňuje svou moc je Národní bezpečnostní rada. Národní bezpečnostní rada byla ústavně zakotvena v roce 1961. Jejími členy jsou velitelé armády, námořnictva, letectva a četnictva, náčelník generálního štábu, premiér, ministři vnitra, obrany a zahraničních věcí a předsedá ji president. Po vojenském převratu 1980 spravovala rada zemi a po předání moci si udržela veliký vliv. Rada je formálně pouze poradním orgánem, ale její doporučení mají značnou váhu. Oblastí činnosti rady má být pouze vnitřní a vnější bezpečnost, její moc však expandovala i do oblasti školství, médií či jmenování některých úředníků. Změna ústavy v roce 2003 měla omezit Národní bezpečnostní radu jen na poradní funkci, její vysokou autoritu to však nemohlo omezit.

Postavení armády

Postavení armády vyplývá již z vytvoření Turecké republiky. Revoluční skupina Mustafy Kemala vzešla z armády a armáda byla jedinou složkou společnosti, která dokázala jednat a získat moc. Dle tureckých tradic je armáda odstřižena od jakýchkoli sociálních skupin a partikulárních zájmů a pevně spjata se státem. Zdrojem takového uspořádání byli otomanští janičáři, kteří se rekrutovali z naprosto periferního prostředí, ale vytvářeli vládnoucí byrokratickou a vojenskou vrstvu. Armáda je proto pevně spjata se státem tak jak byl založen a s ideologií, kterou mu Kemal uložil. Kemal označoval armádu za inteligenci národa a sama se považuje za ochránce šesti šípů kemalismu. Z postavení armády vyplývá charakter demokracie v Turecku. Nemůžeme si vystačit se srovnáním s pretoriánskými režimy, kde armáda také silně ovlivňuje politiku. Turecká armáda respektuje legitimnost demokratické a civilní moci a hranice mezi civilním a vojenským. Armáda je spojena s budováním republiky ze shora zatímco politika, která je podle armády nestabilní, populistická a nemravná, vychází ze spod a může narušit principy státu. Armáda proto musí dbát na udržení politiky v mezích kemalismu.

Za hlavní nebezpečí považuje armáda síly a jevy které narušují jednotu státu. Armáda má povinnost hájit republiku proti vnitřnímu i vnějšímu nepříteli. Článek 35 vojenského řádu tak opravňuje armádu k vojenské intervenci do politiky. Junta z roku 1960, nazývající se Výbor národní jednoty, svrhla vládu Demokratické strany, která narušovala ustavený kemalistický systém, a podpořila kemalistickou Republikánskou lidovou stranu. Po puči však pokračoval společenský rozklad a nestabilita. Viníka za to armáda našla ve svém spojenci Republikánské lidové straně. Při puči 1971 již armáda nehledala podporu v širokých politických a intelektuálních vrstvách, ale vytvořila kabinet technokratů. V dalších letech propukla rozsáhlá politická krise plná ozbrojených střetů mezi krajní levicí a pravicí a vláda jim nebyla schopna čelit. Při puči 1980 ztratila armáda důvěru v jakékoli civilní instituce, zrušila všechny politické strany a převzala kontrolu nad širokým spektrem státních a společenských institucí, včetně tisku. Proti vojenským převratům se nestavěl žádný lidový odpor. Společnost byla významně ovlivněna ideologickou výchovou. Situace, která předcházela puči 1980, navíc neskýtala alternativní řešení.

Ústavou 1982 získala armáda otevřenou politickou moc. Dříve byl vojenský vliv spíše zákulisní a vedl při zhoršení situace k převratu. Po puči 1980 ale bylo upevněno vojenské veto v politickém systému a tím se stal další ozbrojený převrat nadbytečným. Politici se snaží nevzbuzovat antagonismus s armádou a udržují konsensus. Prvním, kdo se pokusil moc armády omezit byl Turgut Özal. Jako premiér nenavrhl roku 1987 na post náčelníka generálního štábu osobu, kterou určil odstupující velitel, ale president, vůdce vojenského puče Kemal Evren, jeho pokus odmítl. Moc armády se pokusil snížit zavedením profesionální armády, ale to se mu také nezdařilo. Právě v povinné vojenské službě vidí generálové ideologickou výchovu národa.Veškeré snahy o omezení moci odešly s Özalem. Další premiéři se opět snažili, aby jejich autorita byla co nejstabilnější. Například v roce 1993 premiérka Tansu Ciller vyhověla náčelníkovi generálního štábu a prodloužila mu jeho funkční období.

Silné postavení armády je zajištěno její silnou autonomií. Ozbrojené složky jsou sice podřízeny presidentovi a vládě, fakticky ale nepodléhají žádné civilní kontrole. Obranou politiku určuje generální štáb a ministerstvo obrany pouze tuto politiku vykonává. Ministerstvo obrany je tak pouze jakousi servisní organisací armády. Ani vojenský rozpočet nepodléhá veřejné kontrole, v národním shromáždění jsou rozpravy o vojenském rozpočtu zakázány. O personálním složení velitelů rozhoduje armáda fakticky sama a jednání, které by narušovalo kemalistickou ideologii není mezi vojáky trpěno. V roce 2003 tak armáda propustila dva vojáky za islamistickou agitaci. To vše zajišťuje neměnný charakter armády, jejíž povinností je ochraňovat jednotu státu a sekularismus.

Současný vývoj turecké politiky

Hlavními tématy současné turecké demokracie jsou islamismus v politice a přibližování k Evropské unii. Takový stav přináší rozporuplné reakce. Armáda se snaží tlačit turecko na Západ a přistoupení do EU je toho cílem, role armády v politice je ale pro EU nepřípustná. Evropská unie zase podporuje sekulární Turecko, proevropské reformy mohou ale vést k prostředí, které bude k nárůstu islamismu přátelštější.

Významným znakem nárůstu islamismu bylo vítězství Strany prosperity (RP) ve volbách 1995, kdy získala 25% hlasů. Jejím předsedou byl Necmetin Erbakan, který předtím vedl již dvě zakázané islamistické strany, a místopředsedou budoucí premiér Recep Tayip Erdogan. V červnu 1996 získala RP příležitost vytvořit vládu a Erbakan se stal premiérem. Jeho politika měla vést k prolomení kemalistické doktríny sekularismu a proto byl již po roce vlády armádou donucen k odstoupení. Za narušení sekulárních principů turecké ústavy byla v lednu 1998 RP zrušena ústavním soudem a několik čelních členů dostalo zákaz politické činnosti na pět let. Erdogan byl vojenským soudem odsouzen za veřejnou recitaci islamistických veršů na deset měsíců vězení. Členové zrušené RP okamžitě založili Stranu ctnosti (FP). FP sympatisovala s džihádem a chtěla zavést prvky práva šaría do tureckého právního řádu, na druhou stranu prohlašovala, že bojuje za demokracii, lidská práva a svobodu po vzoru západních zemí. Ve volbách v roce 1999 skončila FP na třetím místě s 15% hlasů a v roce 2001 byla ústavním soudem zrušena.

Armáda se ve svém boji proti islamismu neomezila pouze na intervenci v červnu 1997. Slovní konflikt svedla i s premiérem Mesut Yilmazem z Vlastenecké strany. Yilmaz prohlašoval, že boj s fundamentalismem musí být veden v rámci politického systému, armáda naproti tomu pohrozila zásahem, budou-li politici ustupovat islamistům. V lednu 1999 armáda opět cítila hrozbu islámského radikalismu a požadovala nové zákony proti fundamentalistům. Moc armády je zřejmá i z toho, že navzdory kritice EU konzultoval premiér Ecevit s náčelníkem generálního štábu Huseyinem Kivrikoglu volby nástupce presidenta Demirela.

Do voleb 2002 nahradily Stranu ctnosti radikální Strana spásy vedená Erbakanem a umírněná Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) s předsedou Erdoganem. AKP se vzdala politického islamismu a deklarovala svůj respekt k sekulárnímu charakteru státu. Ve volbách získala AKP 34% hlasů a většinu parlamentních křesel. První rok vlády AKP byl premiérem Abdulah Gul, neboť Erdoganovi trval zákaz politické činnosti. Vztah islamistické vlády s armádou samozřejmě neprobíhá bez třenic. Okamžitě po volbách armáda prohlásila, že respektuje výsledek voleb. Krátce po volbách se ale vláda AKP pokusila zrušit zákaz nošení šátků ve školách a úředních budovách a na to armáda okamžitě reagovala prohlášením, že armáda bude i nadále chránit sekulární stát. Když armáda propustila několik vojáků kvůli islamistické agitaci, premiér Gul se za ně postavil a za to si vysloužil obvinění z radikalismu.

Současná vláda se hodně snaží o přiblížení k EU a k tomu je zapotřebí množství liberalisačních reforem. Vláda musela zakázat mučení, omezit vliv armády či podpořit svobodu slova a médií, například k vězení byli odsouzeni novináři, kteří kritisovali armádu nebo nyní stojí před soudem spisovatel, který napsal do novin o vraždění Arménů. Tyto reformy neprocházejí snadno, například zákon, který rušil zákaz propagace separatismu byl presidentem vetován, neboť by ohrozil jednotu země.

Závěr

Turecká demokracie je především poznamenána tím, že byla vybudována vojenskými elitami a pod jejich vedením prošlo Turecko rychlou společenskou, kulturní, náboženskou a politickou revolucí. Armáda hrála v tomto procesu avantgardní roli, neboť na troskách zaostalé absolutistické monarchie byla jedinou aktivní složkou společnosti. Ačkoli byl poté režim budován na občanské bázi, armáda nikdy neodstoupila ze svých posic ochránce moderní sekularistické republiky.

Moc armády je zajištěna autonomním postavením, kdy vojsko nepodléhá civilní kontrole, a neustálou přítomností v politice. Ostatní političtí aktéři musí postavení armády respektovat a své chování mu přizpůsobit. Institucionálně je vojenská přítomnost v politice zajištěna pomocí Národní bezpečnostní rady, jejíž doporučení mají velikou váhu a politici jim raději vyhoví, a systémem vojenských soudů, které jednak plní svou jurisdikci nad oblastmi se stanným právem, tak mohla armáda bojovat proti kurdskému separatismu, a jednak může kritiky kemalistické doktríny soudit za zločiny proti státu.

Armáda proto zásadním způsobem určuje charakter turecké demokracie. Požadavek EU na odstranění vlivu armády z turecké politiky je těžko splnitelný kvůli vysoké autonomii armády a zároveň by se tím mohla prolomit hráz islámskému fundamentalismu či alespoň politickému islamismu, který by byl pro EU asi sotva přijatelný.

Tato práce kladla důraz především na civilně vojenské vztahy v Turecku, ačkoli tuto zemi trápí mnohem víc politických problémů, kurdská otázka, uznání Kypru, genocida Arménů etc. Vliv armády a kemalistická doktrína jsou však základem pro analýzu těchto problémů.

Literatura:

  • KEMAL, Ahmet. Military rule and the future of demokracy in Turkey. MERIP Reports. 1984, no. 122, s. 12-15.
  • KURKCU, Ertugrul. The crisis of the Turkish state. Middle east report. 1996, no. 199, s. 2-7.
  • SAKALLIOGLU, Umit Cizre. The anatomy of the Turkish military\'s autonomy. Comparative politics. 1997, vol. 29, no. 2, s. 151-166.
  • Turecko se soudí o svobodu slova. Aktuálně.cz [online]. 2005 [cit. 2006-02-18]. Dostupný z WWW: [http://aktualne.centrum.cz/zahranici/evropa/clanek.phtml?id=32042].
  • Turkey. Wikipedia [online]. 2006 [cit. 2006-02-18]. Dostupný z WWW: [http://en.wikipedia.org/wiki/Republic_of_Turkey].
  • Turkey awaits new leader. BBC news [online]. 2002 [cit. 2006-02-18]. Dostupný z WWW: [http://news.bbc.co.uk].
  • Turkey bans the islamists. BBC news [online]. 1998 [cit. 2006-02-18]. Dostupný z WWW: [http://news.bbc.co.uk].
  • Turkish army issues islam warning. BBC news [online]. 2003 [cit. 2006-02-18]. Dostupný z WWW: [http://news.bbc.co.uk].
  • Turkish general have say on president. BBC news [online]. 2000 [cit. 2006-02-18]. Dostupný z WWW: [http://news.bbc.co.uk].
  • Turkish generals warn against fundamentalists. BBC news [online]. 1999 [cit. 2006-02-18]. Dostupný z WWW: [http://news.bbc.co.uk].
  • Turkish headscarf ban questioned. BBC news [online]. 2002 [cit. 2006-02-18]. Dostupný z WWW: [http://news.bbc.co.uk].
  • Turkish journalist sentenced to jail for criticizing the army. BBC news [online]. 1998 [cit. 2006-02-18]. Dostupný z WWW: [http://news.bbc.co.uk].
  • Turkish military’s role in politics. BBC news [online]. 2000 [cit. 2006-02-18]. Dostupný z WWW: [http://news.bbc.co.uk].
  • Turkish PM cautions military. BBC news [online]. 1998 [cit. 2006-02-18]. Dostupný z WWW: [http://news.bbc.co.uk].
  • Turkish PM responds to military Turkish president vetoes reforms. BBC news [online]. 1998 [cit. 2006-02-18]. Dostupný z WWW: [http://news.bbc.co.uk].
  • Turkish president vetoes reforms. BBC news [online]. 2003 [cit. 2006-02-18]. Dostupný z WWW: [http://news.bbc.co.uk].
  • Politisches System der Türkei. Wikipedia [online]. 2006 [cit. 2006-02-18]. Dostupný z WWW: [http://de.wikipedia.org/wiki/Politisches_System_der_T%C3%BCrkei].

Celý článek | Autor: Tomáš Kučera | Počet komentářů: 239 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

kulatý roh  Anketakulatý roh
Čo je podľa vás dôvodom negatívneho postoja mnohých Európanov voči Spojeným štátom Americkým?

Neznalosť americkej kultúry
6700 (6700 hl.)
Rozdiel v bohatstve
3695 (3695 hl.)
Americká zahraničná politika
5595 (5595 hl.)
Iný dôvod (napr. história)
3604 (3604 hl.)
Neexistuje racionálny dôvod
4049 (4049 hl.)

Celkem hlasovalo: 23643
  (Starší ankety)


kulatý roh  Novinkykulatý roh
18.03.2007: Diskusie k článkom na cpssu.org
Po dlhšom čase opäť umožňujeme našim čitateľom diskutovať o článkoch na cpssu.org. Bohužiaľ staršie komentáre boli odstránené v rámci technického riešenia odstránenia tzv. spamu z našich diskusií. Upozorňujeme tiež prispievateľov, že maximálna dĺžka komentára je 10 000 znakov.

19.12.2006: PF 2007
Redakcia cpssu.org praje všetkým čitateľom príjemné prežitie vianočných sviatkov a veľa úspechov v novom roku 2007.

Zhrnutie roku 2006 si môžete prečítať v komentári Petra Justa.

31.10.2006: Projekt Ekonomie pro politology pokračuje
V akademickom roku 2006/2007 pokračujeme s projektom CPSSU Ekonomie pro politology, ktorý je zameraný na prakticky orientovanú výuku ekonómie pre študentov politólogie, mezinárodnych vzťahov a príbuzných oborov. Viac informácií nájdete v článku Ekonomie pro politology.

Od 14. 12. 2006 sledujeme návštevnosť cpssu.org:

Táto stránka bola vytvorená prostredníctvom redakčného systému phpRS.
Grafickú podobu pripravil Pavol Minárik