www.cpssu.org
Dnešní datum: 27. 04. 2017   Czech-Slovak Political Science Students' Union  
kulatý roh  Hlavní menukulatý roh
Hlavní stránka

Analýzy a komentáře

Osobnosti
Politické ideologie
Volby a strany
Volby v ČR a SR

Archiv článků

E-knihovna
Linky
Satira


kulatý roh  CPSSUkulatý roh
AKTUALITY
Co je CPSSU?
Kdo je kdo v CPSSU
Kontakty

Archiv akcí
Soustředění CPSSU
CPSSU v médiích

Partneři CPSSU
Dokumenty CPSSU
Akademické spolky
Historie CPSSU

Osobnosti

* Ženy ve vládách: 2. díl – Česká republika

Vydáno dne 22. 11. 2004 (4978 přečtení)

Jak jsem uvedl v předchozí části, od roku 1969 existovaly kromě československé vlády i vlády národní, české a slovenské. Obě hned od začátku měly ve svých řadách ženy, resp. každá vláda jednu ženu. Češi svěřili Ministerstvo pošt a telekomunikací komunistce Růženě Urbánkové (*14.12.1912), kariérní zaměstnankyni poštovní služby. Její „předpolitický“ život je plný postupného vzestupu na hierarchii tehdejší československé pošty a spojů. Začínala jako řadová pošťačka v západních Čechách v česko-německém pohraničí (Mariánské Lázně, Aš, Cheb), později získala práci na poštách v Českých Budějovicích, Praze a Plzni. Rokem 1950 začala její kariéra v „manažerských“ pozicích. Stala se ředitelkou jihočeské krajské poštovní správy, o rok později se přesunula na ředitelství pražské krajské poštovní správy, jehož vedení v roce 1952 převzala. V roce 1955 byla povolána na Ministerstvo dopravy a spojů, kde se stala poradkyní ministra. V roce 1958 se vrátila do praxe do pozice ředitelky pražské krajské správy spojů, v roce 1960 přešla do stejné funkce ve Středočeském kraji. Tam setrvala až do svého jmenování ministryní pošt a telekomunikací v české vládě 1.1.1969. O dva roky později však došlo k přesunu resortu pošt a telekomunikací z republikové na federální úroveň a Urbánková vládu opustila. O jejím dalším působení – ať politickém či profesním – nejsou žádné informace.

Po odchodu Urbánkové v roce 1971 se na další ministryni čekalo až do roku 1986. Po volbách usedla do křesla ministryně práce a sociálních věcí RSDr. Nasťa Baumruková (*16.5.1930). Z původně vyučené prodavačky se již ve 20 letech stala „kariérní“ odborová a stranická funkcionářka. V letech 1950 až 1961 působila na krajské odborové centrále v Plzni. V roce 1964 absolvovala Vysokou školu politickou a nastoupila do aparátu ÚV KSČ, kde pracovala až do svého jmenování ministryní v roce 1986. Za práci pro stranu získala vyznamenání Za zásluhy o výstavbu a Řád práce. Ve funkci ministryně však setrvala jen dva roky. V dubnu 1988 došlo ke sloučení ministerstva práce a sociálních věcí s ministerstvem zdravotnictví a šéfem sloučeného resortu se stal muž. Odchod Baumrukové byl v roce 1988 „vykompenzován“ příchodem prof.MUDr. Jany Synkové, DrSc. jako nové ministryně školství, mládeže a tělovýchovy. Synková přišla na ministerstvo z pozice prorektorky Univerzity Karlovy v Praze, kterou zastávala od roku 1985. Předtím byla od roku 1980 proděkankou 2. lékařské fakulty UK, kde přednášela pediatrii. Ani ona se v ministerském křesle příliš neohřála, „smetla“ ji listopadová revoluce v roce 1989.

České republikové vlády národního porozumění se z hlediska zastoupení žen dotklo porevoluční období výrazněji než v případě československého či slovenského kabinetu. Začátkem prosince 1989 obohatily vládu dvě ministryně, v průběhu funkčního období je doplnila ještě jedna. Výraznou postavou v nové vládě (ale i později) byla JUDr. Dagmar Burešová (*19.10.1929), kterou Občanské fórum navrhlo na post ministryně spravedlnosti. Burešová za minulého režimu působila po celou svoji kariéru jako advokátka a hájila disidenty. Ministryní spravedlnosti zůstala jen do voleb v roce 1990, z politiky ale neodešla. Exekutivu opustila, aby mohla zaujmout vysokou pozici v legislativě. Při ustavujícím zasedání České národní rady 29.6.1990 byla zvolena její předsedkyní a stala se tak druhou ženou v Československu, která stála v čele parlamentní komory. Z pozice předsedkyně ČNR se účastnila řady jednání o státoprávním uspořádání ČSFR. Po skončení funkčního období v roce 1992 se z politiky stáhla, vrátila se k advokacii a specializovala se na obchodní právo. Až do roku 1996 byla řadovou členkou Dienstbierova Občanského hnutí, resp. Svobodných demokratů. V roce 1996 se pokusila o návrat do politiky, když kandidovala do Senátu jako nezávislá za KDU-ČSL. Neúspěšně. Od roku 1997 je členkou Správní rady Česko-německého fondu budoucnosti, několikrát stála v jeho čele. V roce 2003 se o ní spekulovalo jako o kandidátce na prezidentku za vládní koalici ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU. Je nositelkou řady právnických cen a vyznamenání.

Druhou ženou v české vládě národního porozumění byla ekonomka Ing. Vlasta Štěpová, CSc. (*7.6.1938). V prosinci 1989 dostala na starost portfolio obchodu a cestovního ruchu. Před vstupem do politiky pracovala ve Výzkumném ústavu obchodu a přednášela na Vysoké škole ekonomické v Praze. Ministerské křeslo si udržela i po volbách v roce 1990, vládu opouštěla v červenci 1992 za stejných podmínek jako Kořínková. I Štěpová přešla po rozpadu Občanského fóra v roce 1991 k Dienstbierovi, jehož Občanské hnutí ale ve volbách v roce 1992 neuspělo. Její další osudy jsou v některých okamžicích téměř totožné s Kořínkovou. Začala působit na pardubické univerzitě a v roce 1994 vstoupila do ČSSD. Mimo to pracovala jako ředitelka českého zastoupení několika zahraničních firem. Od roku 1996 do roku 2002 zastupovala sociální demokraty v Poslanecké sněmovně, kde byla místopředsedkyní zahraničního výboru a předsedkyní podvýboru pro prezentaci ČR v zahraničí. Byla rovněž vedoucí české parlamentní delegace do Parlamentního shromáždění Rady Evropy, jehož byla v letech 1999 až 2002 místopředsedkyní. Po odchodu z Poslanecké sněmovny ji nová vláda vyjmenovala za velvyslankyni ČR při Radě Evropy a na začátku roku 2004 bylo její jméno mezi kandidáty na českého eurokomisaře. I Štěpovou pozvala Jana Volfová v roce 2000 do své stínové vlády žen jako ministryni hospodářství.

K částečné rekonstrukci vlády národního porozumění došlo v únoru 1990. Kromě nového premiéra, kterým se stal Petr Pithart, přibyla do vlády i Ing. Jitka Zetková jako ministryně kontroly nominovaná KSČ. V roce 1965 vystudovala Fakultu provozní ekonomie na Vysoké škole zemědělské v Praze. Pracovala 20 let v různých funkcích v družstevnictví. Posledním zaměstnáním před jmenováním ministryní byl post ekonomické náměstkyně v bytovém družstvu Pokrok. Do voleb v roce 1990 byla nominována jako lídr pražské kandidátky KSČ do Sněmovny národů Federálního shromáždění. Necelý měsíc před volbami se však kandidatury vzdala. Svůj krok odůvodnila tím, že vláda národního porozumění vznikla jako vláda odborníků a zvlášť oblast kontroly by měla být maximálně apolitická. „V této vládě jsem jako členka KSČ přijala funkci ministryně kontroly s odhodláním dostát nejvyšším nárokům profesionality. Náročnost, odpovědnost a nezbytnost nestrannosti kontrolní práce v poslední době mě přivedla k závěru, že její objektivní výkon není v současnosti slučitelný s výkonem jakékoli politické funkce,“ uvedla tehdy ve svém prohlášení pro Československou tiskovou kancelář. Své působení v politice ukončila jmenováním nové vlády po volbách v červnu 1990.

V druhé Pithartově vládě (1990 až 1992) tak zůstala Štěpová osamocena. Pitharta vystřídal v červenci 1992 Václav Klaus, který si během svého prvního funkčního období nepřivedl do kabinetu jedinou ženu. I druhá Klausova vláda nastupovala v červenci 1996 jako čistě pánský klub. Situace se však změnila v prosinci 1996, kdy vicepremiér, ministr spravedlnosti a předseda ODA Jan Kalvoda odstoupil z vlády kvůli neoprávněnému užívání titulu JUDr.

Hledání nového ministra trvalo téměř měsíc a ve hře byla řada jmen. Volba nakonec padla na JUDr. Vlastu Parkanovou (*21.11.1951), která svým jmenováním v lednu 1997 ukončila téměř pětileté období, počas kterého stály ženy mimo ministerské posty. Parkanová působila v politice od roku 1990. Předtím pracovala jako podniková právnička v Táboře. V letech 1990 až 1992 byla poslankyní Federálního shromáždění, nejprve za Občanské fórum, později za ODA. V roce 1992 se stala ředitelkou kanceláře náměstka ministra vnitra Bořka Valvody, od roku 1995 až do svého jmenování v lednu 1997 pracovala na Ministerstvu zahraničních věcí ČR. Klausova vláda se dostala koncem roku 1997 do krize a podala demisi. Novým premiérem byl jmenován Josef Tošovský, který si ponechal Parkanovou jako ministryni spravedlnosti, navíc přivedl do vlády další ženu. Mandát Tošovského vlády byl omezen do předčasných voleb v červnu 1998. Novou vládu sestavovala samotná ČSSD a ženy v ní nebyly. Parkanová v první polovině roku 1998 vystoupila z ODA a do předčasných voleb šla na kandidátce KDU-ČSL. Stala se poslankyní, mandát obhájila i ve volbách v roce 2002. Poté, co se předseda ústavně-právního výboru Miloslav Výborný stal v červnu 2003 soudcem Ústavního soudu, jej Parkanová nahradila v čele výboru. Při jednání o sestavení Grossovy vlády se o ní hovořilo jako o kandidátce na ministryni spravedlnosti v případě, že by KDU-ČSL přepustila Ministerstvo zahraničních věcí ČSSD a získala za to resorty spravedlnosti a průmyslu. KDU-ČSL nabídku odmítla.

Druhou ženou v Tošovského vládě byla MUDr. Zuzana Roithová, M.B.A. (*30.1.1953), nestranice, kterou na post ministryně zdravotnictví nominovala KDU-ČSL. Původním povoláním lékařka – radiodiagnostička prošla praxí v nemocnici v Berouně (1978-1979) a ve Fakultní nemocnici v Praze – Motole (1979-1985), aby nakonec zakotvila ve Fakultní nemocnici na Královských Vinohradech v Praze. V roce 1990 byla jmenována ředitelkou této jedné z největších a nejuznávanějších nemocnic v ČR. Rovněž spoluzakládala Asociaci nemocnic, jíž byla jeden čas předsedkyní. Jako ředitelka si rozšířila vzdělání o manažerské kurzy na amerických univerzitách. Nemocnici šéfovala až do svého jmenování ministryní v lednu 1998 a v červenci téhož roku po odchodu z vlády se do ředitelského křesla vrátila. Neohřála se v něm však dlouho. Její nástupce v ministerské funkci Ivan David (ČSSD) ji odvolal. Roithová přijala nabídku KDU-ČSL, aby za ně na podzim 1998 kandidovala do Senátu. Volby vyhrála, ač proti ní stál vlivný šéf senátorů ODS a bývalý pražský primátor Milan Kondr. Od roku 2000 šéfovala senátnímu výboru pro zdravotnictví a sociální politiku. V roce 1999 stoupila do KDU-ČSL a v období 2001 až 2003 byla místopředsedkyní strany. V prvních volbách do Evropského parlamentu letos v červnu vedla kandidátku KDU-ČSL a stala se europoslankyní.

Po Josefu Tošovském nastoupil do Strakovy akademie v červenci 1998 Miloš Zeman (ČSSD). Ačkoli patřil ke kritikům Klausových vlád za to, že v nich nejsou ženy, sám příkladem nešel. Za čtyři roky do svého týmu nepozval ani jednu, ač se o jejich zapojení jak při ustavování vlády tak při rezignacích ministrů často mluvilo. Sám Zeman tvrdil, že při výběru ministrů se vždy muži ukázali jako lepší kandidáti. Veřejně se pochvalně vyjádřil jen o dvou ženách: tehdejší předsedkyni ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny JUDr. Jitce Kupčové (ČSSD) a nejvyšší státní zástupkyni Mgr. Marii Benešové (nestranice). Oběma prý místo ve vládě nabízel, obě prý odmítly. „Mužská personální politika“ premiéra Zemana vedla k tomu, že jeho stranická kolegyně, tehdy poslankyně Jana Volfová, ustavila stínovou vládu žen (více viz informace u Květoslavy Kořínkové a Vlasty Štěpové).

Po čtyřleté pauze se tak ženy do vlády dostaly až s Vladimírem Špidlou (ČSSD). Resort školství, mládeže a tělovýchovy překvapivě obsadila JUDr. Petra Buzková (*7.12.1965). V roce 1989 dostudovala práva a po listopadu se podílela na obnovení ČSSD, k čemuž ji vedly rodinné tradice: její pradědeček František Modráček byl za první republiky senátorem za ČSSD. Od roku 1990 zasedala nepřetržitě v parlamentu a stala se jednou z nejznámějších a nejpopulárnějších osobností nejen strany, ale i celé české politické scény. Jako místopředsedkyně ČSSD byla zodpovědná zejména za mediální politiku strany. Předseda strany Miloš Zeman ji však považoval jen za nepříliš pracovitého maskota. V letech 1996 až 2002 byla místopředsedkyní Poslanecké sněmovny. Jmenování ministryní školství překvapilo hlavně z odborného hlediska: v parlamentu se orientovala na otázky práva, spravedlnosti, lidských práv a také životního prostředí. Jmenování na některou z těchto pozic ve vládě by nikoho příliš nepřekvapilo. Jako ministryně ve Špidlově vládě příliš výrazná nebyla, klíčový školský zákon předložila po několikerém odkladu a neshodách s vicepremiérem pro vědu a výzkum Petrem Marešem až více než rok od svého nástupu. Když nový premiér Gross sestavoval vládu, spekulovalo se, že sice zůstane (populární tvář si Gross nemohl dovolit vyhodit), ale že přejde na spravedlnost nebo převeze agendu vicepremiéra pro vědu, výzkum, lidská práva a lidské zdroje. Za setrvání Buzkové se ale překvapivě postavila Česká konference rektorů a vedení Akademie věd ČR. Právě s nimi Gross konzultoval obsazení ministerského postu.

Druhou ministryní ve Špidlově týmu byla MUDr. Marie Součková, která se jako téměř neznámá rok předtím stala místopředsedkyní ČSSD. Před vstupem do politiky pracovala jako lékařka – ortopedka. Od roku 1992 provozovala soukromou lékařskou praxi v ortopedicko - rehabilitačně - rekondičním centru v Chlumci. V roce 1995 vstoupila do ČSSD, v roce 2000 se stala radní Ústeckého kraje, o rok později byla zvolena místopředsedkyní ČSSD pro mediální politiku. Ve funkci ministryně zdravotnictví, do které byla jmenována v červenci 2002, příliš nezazářila. Kritici ji vyčítali chyby v koncepci i řízení resortu. Svými kroky proti sobě poštvala nejen odbornou veřejnost, ale i hejtmany krajů. Stala se jedním z nejméně populárních členů kabinetu, což se projevilo i v roce 2003 při mimořádných doplňovacích volbách do Senátu, ve kterých zcela propadla. V dubnu 2004 se premiér Špidla rozhodl ministryni odvolat a nahradil ji Jozefem Kubinyim. Ten se v stal neméně populárním, mj. i proto, že po jmenování do funkce veřejně odsuzoval některé kroky své stranické kolegyně a předchůdkyně v ministerském křesle. Rovněž představil svoji koncepci zdravotnictví, která však byla v přímém rozporu s programem ČSSD. V Grossově vládě proto už místo nenašel.

Našla jej tam ale předsedkyně sněmovního výboru pro sociální politiku a zdravotnictví doc.MUDr. Milada Emmerová, CSc. (*4.11.1944). Ta po vystudování medicíny v roce 1967 pracovala jako sekundární lékařka na 1. interní klinice plzeňské fakultní nemocnice. V roce 1979 povýšila na vedoucí jednotky intenzivní péče. Souběžně s praxí v nemocnici začala působit i na akademické půdě. V roce 1993 se habilitovala na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni. Je autorkou řady vědeckých monografií, studií a článků. Intenzivně se zabývala nemocí, kterou si z války v Perském zálivu v roce 1991 přivezli českoslovenští vojáci. Za svá bádání na tomto poli získala i vojenská vyznamenání. Od roku 1996 byla poslankyní a místopředsedkyní Výboru pro sociální politiku a zdravotnictví, od roku 2002 až do svého jmenování ministryní tomuto výboru šéfovala. Během práce v Poslanecké sněmovně se zabývala i zavedením integrovaného záchranného systému. V senátních volbách na podzim roku 2004 kandiduje Emmerové na Plzeňsku, a to i přesto, že premiér Gross na své ministry naléhal, aby se vzdali svých mandátů v Parlamentu. Z tohoto důvodu od kandidatury do Senátu ustoupili ministři Zdeněk Škromach a Jaroslav Palas.


Celý článek | Autor: Petr Just | Počet komentářů: 89 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

kulatý roh  Anketakulatý roh
Čo je podľa vás dôvodom negatívneho postoja mnohých Európanov voči Spojeným štátom Americkým?

Neznalosť americkej kultúry
6472 (6472 hl.)
Rozdiel v bohatstve
3602 (3602 hl.)
Americká zahraničná politika
5509 (5509 hl.)
Iný dôvod (napr. história)
3526 (3526 hl.)
Neexistuje racionálny dôvod
3979 (3979 hl.)

Celkem hlasovalo: 23088
  (Starší ankety)


kulatý roh  Novinkykulatý roh
18.03.2007: Diskusie k článkom na cpssu.org
Po dlhšom čase opäť umožňujeme našim čitateľom diskutovať o článkoch na cpssu.org. Bohužiaľ staršie komentáre boli odstránené v rámci technického riešenia odstránenia tzv. spamu z našich diskusií. Upozorňujeme tiež prispievateľov, že maximálna dĺžka komentára je 10 000 znakov.

19.12.2006: PF 2007
Redakcia cpssu.org praje všetkým čitateľom príjemné prežitie vianočných sviatkov a veľa úspechov v novom roku 2007.

Zhrnutie roku 2006 si môžete prečítať v komentári Petra Justa.

31.10.2006: Projekt Ekonomie pro politology pokračuje
V akademickom roku 2006/2007 pokračujeme s projektom CPSSU Ekonomie pro politology, ktorý je zameraný na prakticky orientovanú výuku ekonómie pre študentov politólogie, mezinárodnych vzťahov a príbuzných oborov. Viac informácií nájdete v článku Ekonomie pro politology.

Od 14. 12. 2006 sledujeme návštevnosť cpssu.org:

Táto stránka bola vytvorená prostredníctvom redakčného systému phpRS.
Grafickú podobu pripravil Pavol Minárik