Co přinesl summit NATO?

Autor: Zdeněk Škrobák, Téma: Komentáře, Vydáno dne: 05. 12. 2006

Ve dnech 28-29. listopadu 2006 se v Rize sešli představitelé členských a partnerských zemí NATO, aby zde diskutovali jeho budoucnost.

Tato krátká sotva čtyřiadvacetihodinová schůzka se stala symbolickou tím, že to bylo první střetnutí aliance na území bývalého Sovětského svazu – 15 let po jeho rozpadu. Hlavními tématy rozhovorů byla transformace NATO, jeho případné rozšíření, americký návrh navázání užší spolupráce s globálními partnery a především aktuální situace v Afghánistánu, která se stala hlavním tématem setkání.

Jednou z pozitivních zpráv summitu bylo oznámení dosažení plných operačních schopností Sil rychlé reakce (NRF – Nato Response Force), které by měly být schopny zásahu kdekoli na světě. Jsou složeny z pozemní, letecké a námořní složky a mají sílu 25000 mužů. Až do poslední chvíle přitom nebylo jisté, zda NRF dosáhne do summitu plného počtu vojáků. Na summitu byl také podepsán první kontrakt týkající se budování společné protiraketové obrany. Ta nebude spočívat v nákupu nových raketových systémů, ale v propojení stávajících národních prvků těchto systémů. Další pozitivní zprávou bylo rozhodnutí většiny zemí NATO o společném nákupu tří transportních letounů Boeing C-17. Ač tento počet nejspíše vzbudí úsměv na rtech, půjde alespoň o určité zlepšení situace, kdy si je NATO nuceno velké transportní letouny pronajímat. Ve vztahu k Rusku bylo diskutováno téma energetické bezpečnosti a spolupráce při boji proti terorismu. Ten byl také společně se šířením zbraní hromadného ničení definován jako hlavní hrozba, které bude NATO nuceno v následujících 15 letech čelit.

Posunu bylo dosaženo ve vztahu k zemím západního Balkánu. Zatímco dosud byl postoj NATO k zahájení integrace zemí západního Balkánu do euroatlantického prostoru podmiňován intenzivnější spoluprácí s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii a vydáním hlavních podezřelých, nyní bylo rozhodnuto, že Srbsko, Černá Hora a Bosna a Hercegovina mohou vstoupit do programu Partnerství pro mír, jež je prvním krokem k plnému členství v alianci. Převládá mínění, že za touto změnou stála především snaha podpořit demokratické síly v Srbsku před blížícími se parlamentními volbami, v nichž má velkou šanci na vítězství protizápadní Srbská radikální strana se svou rétorikou o vydírání Srbska, zejména poté, co s ním Evropská unie přerušila jednání o asociační dohodě. Posun můžeme chápat i jako úspěch české diplomacie, jež začala tuto změnu krátce před summitem prosazovat. Dveře nebyly uzavřeny ani před dalšími balkánskými státy, Gruzií a Ukrajinou. K dalšímu rozšíření aliance – o Chorvatsko, Makedonii a Albánii - by mělo podle generálního tajemníka organizace Jaap de Hoop Scheffera dojít již v roce 2008.

Nejvíce se však diskutovalo o situaci v Afghánistánu. V Afghánistánu, pět let po operaci USA proti tamnímu talibanskému režimu a základnám Al Kajdy, se poraženému Talibanu daří získávat ztracené pozice na jihu země. A to přesto, že zde pod velením NATO v misi ISAF působí přes 32 tisíc vojáků. Dalších 8 tisíc amerických vojáků z celkového počtu 21 tisíc vedení NATO nepodléhá. Úspěšnému postupu proti Talibanu brání, kromě neschopnosti Pákistánu kontrolovat své hranice, především odpor některých států nasadit své vojáky přímo v boji. Jedná se především o Německo, Francii a Itálii, jejichž vojska dislokována na relativně klidném severu a západě země a jejich operační mandát je velmi omezený. Tíhu bojů s Talibanem naproti tomu nesou převážně Američané, Britové, Kanaďané a Nizozemci. Očekávalo se, že právě toto se na summitu podaří změnit. Výsledky jsou však rozpačité. Francie, Španělsko, Itálie a Německo sice svolily, že jejich jednotky mohou být v „krizové“ situaci nasazeny na jihu, žádné jednotky tam však přesunout nechystají. Naproti tomu vyslat do země tisíc vojáků se rozhodlo vyslat do země Polsko a menší jednotky vyšlou i některé další státy, včetně České republiky. Aliance tak získá alespoň část z požadovaných dodatečných 2500 vojáků.

Naproti tomu zcela selhal plán Američanů na navázání užší spolupráce se zeměmi jako je Austrálie, Jižní Korea, Japonsko či Švédsko. Hlavní příčinou byl odpor Francie, podle jejíhož ministra obrany by to vedlo k oslabení solidarity mezi Evropou a Amerikou a vyslalo by zprávu o tom, že jde o kampaň Západu proti těm, kdo nesdílejí jeho hodnoty. O tom, že tento plán nebyl příliš dobře připraven svědčí vlažný postoj, který k němu zaujali oslovení „globální partneři“. Například Austrálie vyjádřila o spolupráci zájem, žádné formální smluvní partnerství však uzavírat nechce. Podobně se vyjádřila také Jižní Korea, která se obává zhoršení vztahů s KLDR a Čínou. Přesto na tomto návrhu můžeme vidět střet dvou koncepcí budoucnosti NATO. Zatímco podle USA by měla aliance hrát globální roli, podle Francie by NATO mělo zůstat omezeno především na severoatlantickou oblast. Diplomaticky řečeno. Francie se ve skutečnosti totiž snaží roli NATO co nejvíce oslabit a nahradit společnou evropskou obranou, která nebude se Spojenými státy spolupracovat, nýbrž soupeřit. Na summitu tedy pokračovala dlouhodobá rivalita mezi Francií a USA. Situace, kdy některé členské státy aliance v Afghánistánu svádějí boje s Talibanem, zatímco jiné posílají své jednotky pouze do klidných oblastí, rozhodně nepůsobí jako manifestace jednoty. Německý Süddeutsche Zeitung napsal, že nebylo vyřešeno vůbec nic. Tak pesimistický nejsem, nicméně žádná revoluce se na summitu nekonala.


Tento článok vychádza v rámci projektu Komentáre CPSSU. V rámci tohto projektu vám ponúkame pohľad našich členov na aktuálne dianie doma a vo svete. Názory v tomto článku nemusia vyjadrovať stanovisko redakcie alebo iných členov CPSSU.