Politické fackování aneb násilí v politice v Čechách

Autor: Petr Zenkner, Téma: Komentáře, Vydáno dne: 23. 05. 2006

V české kotlině došlo v poslední době k několika incidentům, které vyvolaly velkou pozornost. Co má ale společného fackování Davida Ratha, policejní zásah vůči Kateřině Jacques nebo zbití Jiřího Dolejše? Snahu z těchto akcí politicky těžit a vydávat je mediálně za něco jiného, než ve skutečnosti jsou. Zvláště, když se dějí v době předvolební.

David Rath v bulvárním stylu komentoval životní styl někoho jiného a dostal podobně bulvární odpověď. Ve srovnání se zmlácením Jiřího Dolejše prkotina. Zatímco komunistický poslanec si musel léčit zraněné oko, ministra zdravotnictví čeká jen ošetření pošramoceného ega.

Uvnitř ODS jsou zcela jistě lidé, kterým není líto Dolejše a už vůbec ne Ratha. Reakce sociální demokracie a komunistů, kteří na ODS útočí jako na podporovatele, když už ne přímo organizátora politického násilí v Česku, je ale nekorektní. Za zamyšlení stojí přirovnání nejsilnější opoziční strany k fašistům, jak to udělal ministr zdravotnictví. Podobně skandální je nálepkování antikomunistů ze strany premiéra Paroubka a KSČM, která sama oslavuje režimy, kde je násilí součástí běžné politické praxe.

Politické násilí v 1.republice

Chceme-li si odpovědět na otázku, jak se chová fašistická strana, musíme se vrátit do První republiky, kdy legálně působila Národní obec fašistická (NOF) a Národní liga. Obě nepříliš významné, přesto parlamentní strany. Každá měla svoje ozbrojené křídlo, které ochraňovalo stranické akce a rozbíjelo konkurenční. Docházelo k pouličním střetům, kde byli těžce zranění i několik mrtvých. NOF dokonce v roce 1933 zorganizovala přepad židenických kasárem, který měl vyvrcholit pochodem na Prahu a převzetím moci. Národní liga zase proslula střety během tzv. Týdne nacionální mládeže a později při insigniádě.

Jaký je rozdíl mezi tehdejšími akcemi a dneškem? V případě NOF a Národní ligy bylo násilí součástí jejich politické stragie, která vyvolávala oprávněný odpor. V kauze Dolejše a Ratha jde o individuální činy jednotlivců, které nikdo neorganizuje a nepodporuje. Škodolibost totiž není fašismus.

Zelení proti neonacistům

Případ Kateřiny Jacques je trochu jiný. Aktivistku a dvojku na kandidátce strany Zelených, která protestovala proti pochodu neonacistů, napadl policista. Není přitom důležité, zda ho provokovala nebo ne. Protest Zelených proti pochodu neonacistů byl zcela jistě snahou o zviditelnění, která nakonec skončila jinak, než si organizátorka představovala. Zelení ale měli právo protestovat a policie je neměla napadnout.

Oprávněný mediální zájem o napadení Jacques bohužel překryl hlavní otázku. Jak je možné, že po Praze legálně pochoduje organizovaný oddíl neonacistů. Akci zorganizoval významný člen neonacistické scény Petr Kalinovský, který se má za sebou například pořádání pochodňového pochodu přes židovské město. Jen tak mimochodem, je to politolog.

Mluvíme-li dnes o násilí v politice je zbytečné dívat se na některou z parlamentních stran. Nemají to zapotřebí. Skutečné nebezpečí může přijít od některých extremistických skupin na pravé a levé části politického spektra. Neonacisté se svým otevřeným kultem násilí k nim patří. Pokud chtějí politické strany skutečně bojovat proti násilí jako politickému prostředku a ne pouze předvolebně manipulovat s fakty, musí se soustředit na tyto lidi.


Tento článok vychádza v rámci projektu Komentáre CPSSU. V rámci tohto projektu vám ponúkame pohľad našich členov na aktuálne dianie doma a vo svete. Názory v tomto článku nemusia vyjadrovať stanovisko redakcie alebo iných členov CPSSU.