Ženy ve vládách: 1. díl – Československo

Autor: Petr Just, Téma: Osobnosti, Vydáno dne: 16. 09. 2004

Více žen a nestraníků sliboval Stanislav Gross poté, co byl pověřen sestavením nové české vlády. Více nestraníků do vlády dostal, jejich počet vzrostl z jednoho na tři. U žen se mu tento příslib zase až tak splnit nepodařilo, do své vlády pozval dvě. V odstupujícím kabinetu premiéra Vladimíra Špidly sice byla jen jediná ministryně, ještě čtvrt roku před pádem vlády však ve vládním týmu zasedala i ministryně zdravotnictví Marie Součková (byla odvolána v dubnu 2004). Jediná nová ministryně navíc zasedla do stejného křesla, na kterém seděla Součková. Československým, českým ani slovenským premiérům se nikdy příliš nedařilo zapojit do svých vlád ženy. V československých vládách zasedly v období 1918 až 1992 čtyři ministryně, do českých vlád zamířilo od roku 1969 do současnosti 11 ministryň, do slovenských 13. Celkem tedy na území Československa a jeho nástupnických států sloužilo ve vládách 28 žen. My Vám je postupně představíme. V prvním díle se budeme věnovat ženám v československých kabinetech.

První ženou v Československu, která zasedla ve vládě, byla sociální demokratka a později komunistka Ing. Ludmila Jankovcová (8.8.1897-5.9.1990). Tato rodačka z Kutné Hory pracovala až do vypuknutí druhé světové války jako středoškolská učitelka v Praze, v Teplicích a v Košicích. Ačkoli do ČSSD vstoupila již v roce 1922, politicky aktivní začala být až za války. Společně s manželem Volfgangem Jankovcem se zapojila do domácího protinacistického odboje, její manžel na to doplatil – v roce 1941 jej nacisti zatkli a o tři roky později popravili. Po válce se stala místopředsedkyní ČSSD a společně s předsedou strany a premiérem Zdeňkem Fierlingerem reprezentovala levicové křídlo, které dovedlo stranu až ke splynutí s KSČ v roce 1948. Stala se členkou ÚV KSČ. To bylo v době, kdy už seděla ve vládě. V listopadu 1947 nahradila Bohumila Laušmana ve funkci ministra průmyslu. Po rekonstrukci vlády v únoru 1948 v kabinetu zůstala jako ministryně výživy (ano, i taková ministerstva v Československu kdysi existovala). V roce 1950 byl resort přejmenován na ministerstvo potravinářského průmyslu a Jankovcová v jeho čele setrvala až do prosince 1954. Poté až do roku 1963 zastávala pozici místopředsedkyně československé vlády. Po odchodu z vlády zůstala nadále poslankyní a členkou ÚV KSČ. Protože se ale v srpnu 1968 postavila na „špatnou“ stranu, byla v rámci normalizačních čistek z KSČ vyloučena. V roce 1977 se stala signatářkou Charty 77. Zemřela necelý rok po změně režimu v září 1990 ve věku 93 let.

Až do prosince 1954 byla Jankovcová jedinou ministryní. Situace se změnila příchodem komunistky Boženy Machačové-Dostálové (25.9.1903-20.5.1973), která na rozdíl od Jankovcové začala budovat svoji politickou kariéru již před druhou světovou válkou. Členkou KSČ se tato dělnice stala v roce 1923 a brzy se vypracovala až na tajemnici Rudých odborů. V letech 1935 až 1939 byla poslankyní Národního shromáždění. Válku strávila v exilu v Moskvě, kde se podílela na československém vysílání sovětského rozhlasu. V období 1946 až 1971 byla nepřetržitě poslankyní Národního shromáždění, resp. Federálního shromáždění a souběžně i členkou ÚV KSČ. Když tedy v prosinci 1954 přicházela na post ministryně výkupu (rovněž zajímavý resort, že?), byla již zasloužilou politickou harcovnicí. V roce 1956 bylo ministerstvo výkupu zrušeno a Machačová-Dostálová přešla na ministerstvo spotřebního průmyslu, kde setrvala až do konce roku 1968. Důležitou roli hrála v srpnu 1968. Poté, co byl předseda vlády Oldřich Černík odvezen do Moskvy a jeho místopředsedové se ukrývali, pověřilo ji předsednictvo Národního shromáždění řízením schůzí vlády (prezident Ludvík Svoboda byl též internován v Moskvě). De facto (nikoli však de iure) se tak stala na několik dní úřadující předsedkyní vlády. Po federalizaci 1.1.1969 a ustavení federálních a národních vlád již v žádné nezasedla. O jejím dalším politickém působení je známo jen to, že byla do roku 1971 poslankyní a členkou ÚV KSČ. Její aktivita během srpna 1968 a poměrně vysoký věk ji z dalšího politického působení vyloučily. Zemřela v roce 1973.

Federalizace Československa na přelomu let 1968/1969 si vyžádala řadu institucionálních změn. Některá ministerstva existovala pouze na federální úrovni, některá pouze na republikové a některá byla na obou úrovních. Na federálních ministerstvech byly zřízeny posty státních tajemníků, kteří byli vždy jiné národnosti než ministr. Státní tajemníci byli chvíli i řádnými členy vlády. Takto se do kabinetu 1.1.1969 dostala Vlasta Brablcová (*1922), státní tajemnice federálního Ministerstva práce a sociálních věcí. Jako Češka asistovala tehdejšímu ministrovi – Slovákovi Michalu Štanceľovi. Posty státních tajemníků jako členů vlády však byly o rok později 28.1.1970 zrušeny. O Brablcové jsem ani po usilovném pátrání nenašel žádné další informace.

Na další ministryni si federální vláda musela počkat až na polistopadové události roku 1989. Do vlády, kterou premiér Ladislav Adamec sestavil 3.12.1989 a do níž zahrnul i nestraníky, se dostala Ing. Květoslava Kořínková, CSc. (*10.7.1940) jako ministryně – předsedkyně Výboru lidové kontroly. Opozice však nebyla s Adamcovou vládou příliš spokojena, proto premiér podal demisi a o další sestavení vlády se již nepokoušel. Nahradil jej Marián Čalfa se svojí vládou národního porozumění, ve které zasedla i Kořínková, opět jako ministryně – předsedkyně Výboru lidové kontroly, později ministryně kontroly. Absolventka Vysoké školy dopravní v Žilině a Vysoké školy ekonomické v Praze měla v tu dobu za sebou práci tranzitérky a vedoucí nákladového obvodu u Československých drah (1957-1964), ve Výzkumném ústavu dopravním (1964-1971) a na federálních ministerstvech pro technický a investiční rozvoj (1971-1972) a dopravy (od 1972). Na ministerstvu dopravy to v roce 1988 dotáhla až na poradkyni náměstka ministra. Premiér Čalfa si ji ponechal i ve své vládě jmenované po volbách v roce 1990. Exekutivu opustila až po dalších volbách v roce 1992. Po rozpadu Občanského fóra se totiž přidala k Dienstbierovu Občanskému hnutí, které ve volbách propadlo. Své zkušenosti ze státní správy však uplatnila jako vysokoškolská pedagožka na Dopravní fakultě Univerzity v Pardubicích. V roce 1994 přešla do ČSSD, za které byla zvolena do Zastupitelstva hlavního města Prahy, v roce 1995 se stala na dva roky místopředsedkyní ČSSD a odbornou mluvčí pro oblast dopravy, v roce 1996 byla zvolena do Poslanecké sněmovny. Po předčasných volbách v roce 1998 a vítězství ČSSD se o ní spekulovalo jako o možné ministryni dopravy, premiér Miloš Zeman si ale nakonec vybral do vlády jejího manžela Antonína Peltráma. Ten vzbudil vlnu kritiky, když krátce po nástupu do funkce jmenoval svoji ženu generální inspektorkou Českých drah. V roce 2000 se Kořínková stala opět ministryní – ve stínové vládě žen, kterou ustavila poslankyně za ČSSD Jana Volfová jako protest proti nepřítomnosti žen ve skutečné vládě. Ženská vláda, ve které byla Kořínková ministryní dopravy, po svém grandiózním uvedení sice chvíli nějaké aktivity vyvíjela, po čase však upadla do zapomnění. V současnosti Kořínková přednáší na soukromé Vysoké škole veřejných a mezinárodních vztahů.

Ještě Vás v budoucnu čeká: