Fata morgána Společné zahraniční a bezpečnostní politiky

Autor: redakce, Téma: Evropská unie, Vydáno dne: 11. 05. 2003

V postoji k nedávné operaci v Iráku zůstaly státy Evropské unie rozděleny. Státy "tvrdého jádra" (především Francie a Německo) americký útok odmítly a rozhodly se v této zahraničně-politické kauze spolupracovat s Ruskem. Naopak, státy, jež přistoupily - tehdy ještě k ES - později (Velká Británie, Dánsko nebo Španělsko) USA podpořily. Nejinak tomu bylo i s budoucím členem EU a potenciálně významným hráčem na evropské šachovnici - s Polskem. Každá ze zemí samozřejmě hájila své národní zájmy. Zatímco např. Francii šlo v protiválečné rétorice zejména o zachování platnosti smluv o těžbě irácké ropy, Německo chtělo poprvé od 2. světové války ukázat vzrůstající asertivitu a zároveň názorně předvedlo, že již nemusí souhlasit se svým donedávna největším zahraničně-politickým spojencem. Zároveň tím dali Němci Američanům najevo, že jeho zahraniční politika již v budoucnu nebude brát na zájmy USA žádný větší ohled. Velké Británii a Španělsku oproti tomu posloužila irácká operace k prohloubení již tak výborných vztahů s nejbohatší zemí světa, z čehož pro ně v budoucnu poplynou nezanedbatelné ekonomické výhody. Rozpolcenost evropských mocností tak bude mít téměř jistě negativní důsledky při uskutečňování závazků, jež se týkají 2. pilíře Maastrichtské smlouvy o EU - tedy Společné evropské zahraniční a bezpečnostní politiky.

Pro CPSSU.org píše Petr Vašek

xStáty EU důsledně vycházejí (a také vycházely) při formulaci svých zahraničně-politických doktrín především z obhajoby svých národních zájmů. Na jejich formulaci při tom nepůsobí jen momentální geopolitická situace či ekonomický profit. Možná ještě více se kromě faktorů geopolitických a ekonomických projevují faktory historické (zejména dějinné zkušenosti), přičemž samozřejmě nesmíme zapomenout ani faktory kulturní. Sjednotit země EU pod praporem určité konkrétní zahraničně-politické a bezpečnostní doktríny se tak ve světle irácké krize jeví jako čirá utopie. Právě v mimořádných situacích se totiž obecně vyjevuje pravý stav věci. Irácká krize v tomto smyslu ukázala, že se EU zavázala prosazováním 2. pilíře své zakládající smlouvy snaží sjednotit nesjednotitelné. Působí to násilně a tragikomicky. Pozice Vysokého představitele EU pro koordinaci Společné bezpečnostní a zahraniční politiky Javiera Solany tak vůbec není záviděníhodná. Logicky musí při definici "evropského" postoje k jednotlivým zahraničně-politických událostem lavírovat, což v případě irácké krize působilo jako pověstný tanec mezi vejci.

Výše uvedenými řádky není řečeno, že by se státy EU neměly pokoušet svoji zahraniční a bezpečnostní politiku konzultovat a tam, kde je to možné i koordinovat. Státy EU by se pouze měly ve světle své naprosté nejednotnosti při postoji k irácké krizi podívat pravdě do očí a přiznat, že je Společná zahraniční a bezpečnostní politika jen jeden z řady historických omylů.

Petr Vašek