Proč volit prezidenta přímo

Autor: Lada Šušlíková, Téma: Volební a stranické systémy, Vydáno dne: 23. 04. 2003

Když jsme si v rámci naší Unie studentů politických věd CPSSU začali před dvěma týdny rozdělovat úlohy v akci s přímou volbou prezidenta, stala se nám opravdu podivuhodná věc. Až dosud se vždy naše organizace rozdělila u každém tématu do minimálně dvou opozičních táborů, obhajujících svůj postoj tvrdě a za použití všech dostupných argumentů a prostředků (nepříčících se samozřejmě našim pevným a hlubokým morálním zásadám:-). Tentokrát jsem však v našich názorech zůstali naprosto uniformní a jako jeden muž jsme stáli za současným způsobem výběru hlavy státu. I když moc dobře víme o závažných negativech tohoto modelu, nenašel se v našich řadách jediný člověk, který by byl pro jeho nahrazení přímým hlasováním. Unie, tvořená z největší míry studenty politologického zaměření, je veskrze demokratickou skupinou, tudíž si naší stoprocentní shodu umíme vyložit jen jako projev naší hluboké profesionální deformace, způsobené mnohaletým studiem tohoto oboru. Náš obor však vyžaduje i zachování postoje profesní neutrality a nezaujatého pohledu. Stejně dobře, jako víme o záporech námi preferovaného modelu, jsme si vědomi, že i přímá volba má své podstatné kladné a přínosné stránky.

Následující řádky se zabývají právě těmito pozitivy a důvody, proč by náš příští prezident mohl či měl být zvolen pomocí lidového hlasování. Hlavních argumentů je několik.



Prezident by měl být především reprezentantem občanské společnosti, ne politických stran. Neměl by se jím stát profesionální politik (který je v očích občanů povětšinou synonymem zkorumpovaného a bezcharakterního licoměrníka) či představitel omezených partikularistických zájmů. Prezident by měl představovat osobnost uznávanou lidem, reprezentující nejen jeden určitý segment společnosti, nezpochybnitelnou morální autoritu. Naše společnost se ještě nestačila vzpamatovat ze čtyřiceti let totality a již byla vystavena tvrdému šoku z porevoluční transformace. Prezident by měl být majákem v onom rozbouřeném oceánu, hvězdou ukazující cestu „těm na poušti“, někým, komu lze uvěřit jeho nezaujatost, nestrannost, obětavost a nezištnost. V současnosti mají občané jen velmi malou důvěru v politické strany, v jejich očích tak profesionální stranický politik nikdy takové kvality prokazovat nemůže. I ne-politik prosazený určitou stranou bude u veřejnosti tímto svým spojením kompromitován a penalizován. Možnost, že by se všechny demokratické strany shodly na jednotném kandidátovi, je celkem nepředstavitelná. Při současném politicko-stranickém nastavení je pravděpodobné, že bude vždy výrazem politické vůle převážně jedné strany, vybraného ne podle vlastností nutných pro vykonávání tohoto postu, ale v první řadě na základě jeho příslušnosti a postavení v určitém stranickém subjektu.

Prezident by měl být především reprezentantem občanské společnosti, ne politických stran. Neměl by se jím stát profesionální politik (který je v očích občanů povětšinou synonymem zkorumpovaného a bezcharakterního licoměrníka) či představitel omezených partikularistických zájmů. Prezident by měl představovat osobnost uznávanou lidem, reprezentující nejen jeden určitý segment společnosti, nezpochybnitelnou morální autoritu. Naše společnost se ještě nestačila vzpamatovat ze čtyřiceti let totality a již byla vystavena tvrdému šoku z porevoluční transformace. Prezident by měl být majákem v onom rozbouřeném oceánu, hvězdou ukazující cestu „těm na poušti“, někým, komu lze uvěřit jeho nezaujatost, nestrannost, obětavost a nezištnost. V současnosti mají občané jen velmi malou důvěru v politické strany, v jejich očích tak profesionální stranický politik nikdy takové kvality prokazovat nemůže. I ne-politik prosazený určitou stranou bude u veřejnosti tímto svým spojením kompromitován a penalizován. Možnost, že by se všechny demokratické strany shodly na jednotném kandidátovi, je celkem nepředstavitelná. Při současném politicko-stranickém nastavení je pravděpodobné, že bude vždy výrazem politické vůle převážně jedné strany, vybraného ne podle vlastností nutných pro vykonávání tohoto postu, ale v první řadě na základě jeho příslušnosti a postavení v určitém stranickém subjektu.

Nepřímá volba ještě více prohlubuje rostoucí nedůvěru občanského sektoru v politické strany. Volba hlavy státu pochopitelně vyvolává velkou pozornost občanů a parlament se tak ocitá pod silným drobnohledem. Nepřímá a tajná volba představuje ideální semeniště pro vznik teorií o stranicko-mocenských spiknutí. Politická vyjednávání, pro běžný parlamentní proces zcela obvyklá a nezbytná, vyvolávají v očích občanů neodbytný dojem podvedenosti, nekalých praktik a nemravného handlování s hlasy, svěřenými voliči do rukou zástupců. Politické strany tak ztrácejí velkou část své autority a důvěryhodnosti. Pokud by byly zproštěny této povinnosti, jejich „ztráty“ v podobě omezení vlivu při volbě hlavy státu by mohly být vykoupeny „zisky“ v podobě zbavení se odpovědnosti a omezení negativních reakcí u svých potencionálních voličů.

Často se jako protiargument užívá nutnost změny ústavy v podobě zvýšení prezidentských pravomocí, odvíjející se z principů přímé volby, a nastolení jakési formy poloprezidentského systému. Již dnes však existuje velké rozpětí mezi faktickou a formální, tedy ústavou vymezenou pozicí hlavy státu a aktivita Václava Havla vycházela ze zcela jiného základu než z ústavně vyjmenovaných pravomocí, naše ústava je tedy v tomto směru dostatečně elastická. Výhodou určité zákonné opory moci prezidenta by mohlo být i vytvoření určitého prospěšného a přiměřeného napětí mezi vládou a prezidentem, tedy jakési vzájemné kontroly možných monopolních ambicí. Tvrzení, že si přímou volbu nemůžeme dovolit z finančních důvodů, je čistě účelové. Při dlouholetém mrhání veřejnými prostředky by uskutečnění lidového hlasování jednou za pět let zase tak velkou díru do státního rozpočtu neudělalo. Navíc, na rozdíl od dotování soukromých bankovních dobrodružství či vyplácení (čtyřiceti) miliardových „provizí“ za stavbu dálnic by občané tyto peníze obětovali rádi, výměnou za pocit, že si alespoň o něčem ve své zemi mohou rozhodovat sami. Náklady na přímou volbu by byly mnohonásobně vykoupeny jeho pozitivními reakcemi v občanském sektoru a obecně zvýšenou důvěrou v systém.

Pokud jde o budoucnost, otázek zůstává pochopitelně mnoho. Není zatím zcela jasné, jaký model volby by byl použit, zda většinový jednokolový či dvoukolový, jak by vypadal průběh volby i samotný výběr kandidátů. Velký vliv bude následný vývoj současné vlády, její výkonnost, efektivita a koherence koalice i jednotlivých stran. Zásadní úlohu sehraje i to, jak bude za několik měsíců hodnoceno politickými představiteli i občany úřadování Václava Klause. Způsob jeho panování určí tvář této funkce na desítky let dopředu. Ať už se vyjednávání politických stran ohledně řešení tohoto problému povede jakkoli, měly by mít vždy na zřeteli jeden důležitý cíl. Tím je, aby v čele státu stanul člověk, s nímž by se mohla ztotožnit většina národa, který by byl vnímán jako „náš“ (v protikladu k „jejich“, chápaného jako výsledek nechutného politického boje, přesně odpovídající významu slova „chucpe“, oblíbenému to termínu naší bývalé první dámy) a vléval by nám do žil naději, optimismus a lásku. Sice trochu příliš pohádková představa, ale i pohádka se může někdy stát skutečností.

Lada Šušlíková