Československo: obhajoba společného státu

Autor: Petr Just, Téma: Česko a Slovensko, Vydáno dne: 01. 02. 2003

Přelom roků 2002/2003 a s tím související desetileté výročí rozpadu České a Slovenské federativní republiky (dále jen „ČSFR“) s sebou opět přinesl sérií článků, dokumentů a diskusí týkajících se příčin a důsledků rozdělení Československa. Opět se roztrhl pytel se všemi „pro“ a „proti“. Objevily se různé „teorie“ rozpadu a také řada obvinění, „kdo za to může“, „kdo na tom měl největší zásluhu“ atd. Lidová tvořivost pak doplnila probíhající diskusi o událostech z let 1989-1993 nesčetnými mýty a mystifikacemi. I já se pokusím v této krátké stati, byť asi ne nijak hloubkově-analytickým způsobem, vyjádřit svůj názor na rozpad federace - a sice z pohledu člověka, který zastával a doposud zastává názor, že společný stát by byl lepší.

Rozdělení Československa se uskutečnilo bez účasti občanů. Už tento fakt sám o sobě – i kdyby byl jen jedním jediným – mě osobně vede k odsouzení celého procesu rozdělení a všech, kdo se na něm podíleli. Rozhodli o tom vlastně dva politici a jejich politické strany. Do značné míry nejen proti vůli občanů, ale také proti vůli svých vlastních členů, stoupenců a voličů. Na to, zda rozdělit či zachovat federaci a jak postupovat dál, existovaly podle vicepremiéra poslední federální vlády Miroslava Macka (ODS) rozporuplné názory i v rámci ODS (deník SME, 7.6.2002). Tehdejší předseda ODS Václav Klaus naproti tomu označil názory ve své straně za „relativně velmi shodné“ (Magazín Mladé fronty Dnes, 19.12.2002). V dějinách vzniklo a zaniklo mnoho států. Pokud se tak stalo jako výsledek spontánní vůle občanů a dlouhodobého vytrvalého úsilí, není na tom nic špatného.

Politici velmi dobře věděli, proč by nebylo dobré vyhlásit referendum o zachování společného státu, respektive o rozdělení ČSFR. Z desítek, možná stovek zveřejněných průzkumů veřejného mínění totiž vždy vyplynulo, že na obou stranách bylo pro rozdělení výrazně méně populace, než pro setrvání ve společném státě. Což protagonistům rozdělení poněkud „kazilo hru“. „Většina obyvatel Slovenska se s myšlenkou vzniku samostatného slovenského státu neztotožnila a slabá identifikace občanů s vlastním státem nebyla požehnáním na cestě nezávislosti,“ řekl například slovenský sociolog Grigorij Mesežnikov (servis agentury SITA, 27.12.2002). Vyřazení voličů zůstane navždy pro zastánce federace nejfatálnější chybou tehdejší politické reprezentace.

Často zmiňovaným hlediskem, které uvádějí obhájci společného státu, bývá otázka ekonomické politiky. Nejsem ekonom, proto si pro tuto část s dovolením vypůjčím slova bývalého federálního ministra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera: „Potřebovali jsme větší trhy a rozdělovali jsme si náš malý trh na dva ještě menší. Rozdělení Československa zbrzdilo oba nové státy. Energii potřebnou k přeměně jsme museli věnovat budování nových státních institucí. Plánované a už dohodnuté velké zahraniční investice se zastavily.“ (deník SME, 2.1.2003) Ekonomických problémů, které mohou potkat samostatné Slovensko, si byl konec konců vědom i slovenský premiér Vladimír Mečiar. Jeho návrhy na konfederaci neměli daleko k Werichově pohádce o „Královně Koloběžce“ a Slovensko tak chtěl postavit do pozice „suverénního - nesuverénního, oblečeného - neoblečeného, atd .....“. Rozdělení Československa mělo za následek rovněž ochromení visegrádské spolupráce, v rámci které se připravovaly mnohé společné hospodářské a infrastrukturní projekty.

Dovolím si také podpořit jinou tezi bývalého ministra zahraničních věcí. Dienstbier píše: „Byli jsme chápáni jako stabilizační síla ve střední Evropě a tím i v rozpadajícím se postkomunistickém světě. Naším rozdělením byli znepokojeni Francouzi stejně jako Američané.“ O nejistotě USA, jak se budou oba státy vyvíjet, jsem se přesvědčil osobně, neboť jsem ve „státech“ strávil období 1994-1995, tedy relativně krátce po vzniku nástupnických států. Měl jsem možnost potkat lidi z různých profesí, kteří měli k tehdy již bývalé ČSFR určitý vztah či závazky. Ti často s neklidem a nejistotou pozorovali dění hlavně na Slovensku a netajili se obavami, aby k podobným „mečiarovským“ pokusům nedocházelo také v České republice.

Česká reprezentace, která se na rozdělení podílela, se utěšovala, že rozdělením jsme se geopoliticky posunuli více na Západ. Myslela si, že bez slovenské zátěže se České republice rychle otevřou dveře do Evropské unie a Severoatlantické aliance. Na Slovensku se ujaly moci politické síly, které na jedné straně hlásaly nutnost plné suverenity, na straně druhé svým chováním ale uvrhly Slovensko do mezinárodní izolace, která trvala téměř 5 let. Mezinárodně-politická izolace měla pro transformující se zemi za následek zmrazení mnoha zahraničních investic a s tím spojený hospodářský pokles a růst nezaměstnanosti. „Spasitelé“ se téměř změnili v „hrobaře“.

Naplnilo se tak nebezpečí, kterého se někteří Slováci obávali - a to, že se na Slovensku dostane k moci seskupení, které bude mít pro novou zemi nevýhodnou a nebezpečnou politickou orientaci. „Nepochybuji o tom, že kdyby Slovensko zůstalo v československé federaci, bylo by už dnes v NATO a jednou nohou v EU,“ řekl již před rokem deníku SME významný slovenský historik Dušan Kováč (13.1.2002). Před takovou „suverenitou“, která by přerostla až v izolaci Slovenska, varovali také představitelé slovenské iniciativy Za spoločný štát. V prohlášení ze dne 24.9.1991 uvádí: „Izolace od českých zemí v samostatné rodící se a mezinárodně nezakotvené Slovenské republice může naopak nerovnoprávnost mezi našimi národy výrazně prohloubit.“ (IN: Rychlík, Jan. Rozpad Československa. Československé vztahy 1989-1992. Bratislava 2002, s. 383)

Česko-slovenské vztahy ovšem nelze popisovat pouze v rovině ekonomické či politické. Při rozdělení byl často opomíjen citový, humánní a psychologický aspekt vzájemných vztahů a vzájemného soužití - zvláště, když většina obyvatel obou republik byla proti rozdělení a když mezi státy neexistovaly téměř žádné civilizační a kulturní rozdíly. Politici vlastně přetrhli přirozené pouto, násilně přerušili vůli lidí žít spolu. Ačkoli režim na společných hranicích bývá označován za nadstandardní a „čáru“ lze překročit téměř kdekoli a jen s občanským průkazem, psychologicky již tu určitá bariéra mezi oběma národy byla vytvořena. Vždy mám velmi zvláštní pocit, když ve vlaku mezi stanicemi Břeclav - Kúty absolvuji českou a slovenskou pasovou a celní kontrolu. Stejně tak je na místě kritická poznámka o tom, že čeština a slovenština se od sebe oddalují.

Často se na adresu rozdělení československé federace říká, že jsme ukázali světu, že i vícenárodnostní stát se dokáže pokojně a mírumilovně rozdělit, bez krve, násilí a problémů známých z jiných koutů Evropy. Škoda, že nemůžeme světu ukázat, že i vícenárodnostní stát může pokojně a mírumilovně fungovat - světový respekt vůči nám by byl jistě daleko větší. To by však vyžadovalo totiž vůli, kterou naši (rozuměj čeští i slovenští) politici tehdy neměli. Nebyl jsem zaslepencem, který neviděl problémy související například s kompetenčními spory či zastoupením Čechů a Slováků v různých federálních funkcích a institucích. Přesto pokud by byla vůle tyto problémy řešit, dalo se rozdělení předejít.

Dovolím uzavřít svoji stať slovy dvou mužů, kteří moji myšlenku z předchozího odstavce přece jen vyjádřili lépe než já: „Zůstává ve mně zklamaný údiv nad tím, že jsme byli ochotni vzdát se projektu společného státu tak snadno, že jsme byli tak netrpěliví: byl to přece projekt, spojený se zakladatelskou ideou státu a desítky tisíc lidí za něj v obou válkách, ve Slovenském národním povstání i v českém odboji, položilo životy. Na neklidném a mozaikovitém podloží středu střední Evropy vybudovat demokratický, občanský stát! Jistě, politicky to byl velmi náročný projekt, ale vzbuzoval všude ve světě sympatie a kulturně, duchovně byl velmi plodný.“ (Petr Pithart, deník Právo, 2.1.2003)

„Tady se nerozešly dva rozhádané národy, ale jen jejich dvě nevydařené politické reprezentace. Rozpad Československa byl produktem jejich selhání. Měly jasné zadání vytvořit funkční federaci, chybělo jim však know-how, talent a trpělivost. Když to nevyšlo, rezignovaly na zadání, na možnost jeho konstruktivního řešení a rychle se dohodly, že se nedá dohodnout.“ (politolog Miroslav Kusý, deník SME, 2.1.2003)